emotorsport.estranky.cz

Najdete mezi třiačtyřiceti mistrovskými tituly jeden, který byste nazval nejcennějším?

Vysloveně nejcennější bych mezi nimi nenašel. Každý má svoji historii a příběh. Samozřejmě určité výsadní postavení mezi nimi má ten úplně první. Když jsem totiž začínal před skoro čtyřiceti lety se závoděním, tak mě nikdy nenapadlo, že budu mistr republiky, natož Evropy. V té sbírce jsou i tituly mistra Evropy, šampióna Rakouska, vítězství v Alpském poháru nebo na slavném americkém vrchu Pikes Peak. K tomu prvnímu titulu bych asi přiřadil i ten poslední.

Dal jste si nějakou metu, kolik titulů získáte?

Když jsem jich získal před dvěma roky čtyřicet, řekl jsem si, že skončím. Tři jsem ještě přidal. To je definitivní počet.

Spousta sportovců už řekla, že končí, a pak se úspěšně vrátili. Vás nebudou svrbět ruce bez závodního volantu?

Určitě budou a svrbí už teď, a to je po posledním závodě jen pár týdnů. Určitě se v závodním autě svezu, s klukama pojedu třeba šestihodinovku nebo nějaký sranda závod, ale žádný seriál. Spíš to pro mne bude relaxace a motivace, abych něco dělal a hlavně netloustnul.

Vrátím se ještě k titulům. Najdete mezi nimi alespoň nejsnadněji získaný a takový, na který jste se nejvíc nadřel?

Jeden jsem vyjel za tři neděle. Bylo to s Toyotou 1600 a tehdy k titulu stačila nejlepší umístění ve třech závodech v sezóně. Tři se jely hned po sobě a já je vyhrál. K těm dalším titulům už vedla mnohem obtížnější cesta. Moc si vážím třeba těch, kdy jsem o titul bojoval s velkými závodníky, jako byli Josef Michl nebo Petr Kreibich. Člověk si pak toho úspěchu víc váží, než když je v půlce seriálu hotovo.

Zůstal vám nějaký nesplněný sen?

Vždycky jsem toužil jet 24 hodin Le Mans. To se mi nikdy nepovedlo. Splnil mi to ale syn Honza, který ho jel čtyřikrát a pokaždé dojel celkově mezi osmi nejlepšími a vyhrál i celou Le Mans Series. A jestli jste myslel formuli 1, tak takovou ambici jsem nikdy neměl.

Vy jste letos v brněnském šestihodinovém Epilogu startoval společně se svými syny Janem a Petrem. Neuvažujete, že byste s nimi jel i onu čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans?

Napadlo mě to. Potíž je ale v tom, že já už jsem hlavou víc manažer než jezdec. A to se na takovém závodě, jako je Le Mans, nedá spojit. V krátkém závodě se na pár hodin nebo desítek minut dá od manažerování oprostit, ve čtyřiadvacetihodinovce, a ještě té nejprestižnější na planetě, to prostě nejde.

Nezvažujete aspoň návrat českého týmu na Le Mans?

Příští rok určitě ne, pokud se něco nezmění. Honza se chce soustředit na formuli Renault. Výhledově o návratu uvažuji, protože ten závod má fantastickou atmosféru, která se nedá s žádným jiným srovnat. Le Mans se prostě musí zažít.

V dlouhé kariéře jste nikdy nezažil vážné zranění…

Jednou jsem těžce havaroval na kopci ve Zvolenu, ale vrátil jsem se rychle. Měl jsem štěstí, že mě nepotkala zranění hlavy, páteře nebo komplikované zlomeniny končetin.

Nejvíc titulů máte z okruhů a závodů do vrchu, ke které disciplíně jste měl blíž?

Nejraději jsem měl rallye, s nimiž jsem začínal, jenže ty jsou náročné nejen na finance, ale i na čas. Chvíli jsem řídil, pak jsem dělal spolujezdce legendárnímu Honzovi Trajboldovi. Už v rallye jsem zkusil práci manažera. V kopcích se mi později dařilo, protože jsem se dokázal soustředit na zajetí jednoho superčasu. Ale vrchy nejsou tolik o závodění, jedete třeba jen pět minut. V tom jsou okruhy zajímavější.

Jste lepší manažer, nebo závodník?

Celý život jsem poslouchal, že mám superauto a to vyhrává skoro samo... Nesmysl. Je to o tom, že si musíte umět zajistit kvalitní techniku, mít dobré mechaniky, a s tou technikou musíte umět závodit, využít ji. Takže jsem takové spojení závodníka a manažera.